Když bývalý ekonomický náměstek Dopravního podniku hl. m. Prahy Ing. Ivo Štika četl na konci října 2022 tento dopis, měl smíšené pocity. Na jedné straně úleva, že se dočkal spravedlnosti, ale převažovala hořkost, která se v něm nastřádala během osmi let soudů, obvinění, výslechů, beznaděje, ale i naděje.
Básnířka s tragickým osudem Marina Cvětajevová kdysi napsala, že spravedlnost je vlak, který má vždycky zpoždění. Není však zpoždění jako zpoždění. Ivo Štika na „ten svůj vlak“ čekal příliš dlouho.
Ing. Ivo Štika byl ekonomickým ředitelem Dopravního podniku hl. m. Prahy dvakrát. Poprvé tento post zastával v dobách, kdy byl pražským primátorem Pavel Bém, a právě kvůli sporům s ním a tlakům týkajícím se financování Dopravního podniku v roce 2009 na svůj post rezignoval. V roce 2011 se do své někdejší funkce vrátil, primátorem tehdy byl Bohuslav Svoboda a generálním ředitelem Dopravního podniku Martin Dvořák.
Pochází z Brna, v mládí chtěl být lékařem, ale nakonec se rozhodl pro studium Vysoké školy ekonomické v Praze. V hlavním městě zakotvil, založil rodinu a po úspěšné kariéře v několika nadnárodních firmách zamířil do Dopravního podniku, který se mu stal osudem. V dobrém i v tom horším. Proslul tím, že zásadně jezdil do zaměstnání městskou hromadnou dopravou, byl oblíbený v médiích, protože dokázal srozumitelně komunikovat a nedělalo mu problém odpovědět na jakoukoliv otázku. Proto následnou kauzu, která ho na léta uvrhla do arény, kde se rval za spravedlnost, považuje dnes za mysteriózní. Kdyby se toho prý chopil dramatik, mohlo by vzniknout dobré absurdní drama.
Kauza jízdenek Dopravního podniku, která je známá také pod názvem Provize 17 haléřů za jízdenku pro Rittiga, se začala odvíjet 16. října 2013, kdy došlo k obvinění bývalých zaměstnanců pražského Dopravního podniku – generálního ředitele Martina Dvořáka, manažerů Tomáše Petany a Ivo Štiky. Následně si obvinění vyslechly další osoby: právník Aleš Rozehnal, David Michal, Karolína Babáková, Marek Stubley, lobbista Ivo Rittig, jeho firemní administrátor Peter Kmeť, Pavel Švarc, Jan Janků, Jan Valtr, Petr Michal, Jana Šádková, Jaroslav Kubiska, matka Martina Dvořáka Marie Nováková a Ferdinand Überall. Sedmnáct obžalovaných a sedmnáct haléřů, to se dobře pamatovalo.
Byli obžalováni za „tunelování“ pražského Dopravního podniku, kdy 17 haléřů z každé jízdenky vyrobené pro pražský Dopravní podnik údajně končilo přes off-shorovou společnost u Ivo Rittiga a Martina Dvořáka, který měl podle textu obžaloby, sepsané Adamem Borgulou z Vrchního státního zastupitelství, obejít zákon o veřejných zakázkách, když v roce 2008 přidělil výrobu jízdenek firmě Neograph ze Štětí. Tato papírna poté posílala 17 haléřů z každé vyrobené jízdenky karibské společnosti Cokeville Assets. Obžaloba tvrdila, že Martin Dvořák a Ivo Štika obešli zákon o veřejných zakázkách, když účelově označili jízdenky za ceniny, což jim umožnilo nevyhlašovat otevřenou výběrovou soutěž na dodavatele a přidělit zakázku Neographu. Ivo Štika to vidí jinak:
„Vše rozpoutal v roce 2011 Vladimír Sitta mladší ze společnosti Neograph, syn majitele firmy stejného jména. Proces změny jízdenek ovšem začal už v roce 2007. Tehdy se u nás v Dopravním podniku objevili pánové z centrály proti padělání ÚOOZ – Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu – s tím, že mají zprávy o nějaké partě z Balkánu, která chystá velkou padělatelskou akci. Mělo jít o jízdenky, dálniční známky i peníze. Nejdříve ale navštívili Státní tiskárnu cenin, kde zjistili, že jízdenky fyzicky dodává německá firma Schwarz Druck, a tak poté došlo ke změně dodavatele jízdenek.
Název tiskárny Neograph padl poté v posudku soudního znalce Miloslava Musila, mluvila o ní i Státní tiskárna cenin, která měla zájem Dopravnímu podniku jízdenky dodávat. Když Vladimír Sitta mladší z Neographu u soudu tvrdil, že o kontraktu s Dopravním podnikem a o provizích vůbec nevěděl a že se na tom nepodílel, nemluvil pravdu. Jak se později u soudu prokázalo, byl to on, kdo inicioval všechny posudky, navíc Neograph začal se Státní tiskárnou cenin jednat už někdy v létě roku 2007. Prostě chtěli kontrakt německé Schwarz Druck získat pro sebe.“
Významnou roli sehrál i senátor a advokát Václav Láska, který uzavřel s pražským magistrátem smlouvu, na jejímž základě prověřil zakázky Dopravního podniku a dospěl k závěru, že tam v letech 2007 až 2011 působila organizovaná zločinecká skupina. Byl za to štědře odměněn, dostal dva miliony. Respektive milion plus milion, aby se obešlo výběrové řízení. Na svých závěrech dlouho trval, například v rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že ve svých analýzách nepochybil, a zda má pravdu, o tom rozhodne soud, nikoliv soukromí znalci.
Bývalé vedení Dopravního podniku od začátku vinu odmítalo s tím, že k ničemu nezákonnému, či dokonce zločineckému nedocházelo a k účelovému jednání už vůbec ne. A provize byla poskytnuta pouze za zprostředkování zakázky, a to nikoliv Dopravnímu podniku. Obžaloba se opírala o svědectví spolupracujícího obviněného Jaroslava Kubisky, dnešního sponzora hnutí Přísaha, jehož soud posléze označil za nevěrohodného. Ostatně jeho výstupy byly velmi působivé. Mluvil o tom, jak kdysi v roce 1968 vyvěsil černý prapor, protože zemřela svoboda, dnes by vyvěsil prapor stejné barvy proti korupci. A jeho protikorupční uvědomění po létech mlčení prý uzrálo na pohřbu Václava Havla.
„Státní zástupce Adam Borgula postavil obvinění na tom, že jsme účelově označili jízdenku jako ceninu. Jenže to, že jízdenka je ceninou, určilo už dříve Ministerstvo financí a potvrdili to znalci i právníci. Na základě toho tenkrát znalecký posudek Miloslava Musila konstatoval, že jediným výrobcem ceninového papíru v České republice je Neograph ve Štětí a na tisk cenin je nejlepší Státní tiskárna cenin. Tehdy skutečně žádný jiný výrobce kvalitního ceninového papíru u nás nebyl a myslím, že dodnes není. U soudu se mimo jiné prokázalo, že jízdenka na papíru Neographu a vytištěná ve Státní tiskárně cenin nebyla nikdy padělaná, což potvrdili i otec a syn Sittovi, kteří Neograph ovládali.“
Takže se zakázka rozjela, Neograph vyráběl papír na jízdenky, Státní tiskárna cenin je tiskla, ale přišel rok 2011 a vystoupení Nadačního fondu proti korupci. Ten počátkem prosince 2011 prohlásil, že jízdenky jsou předražené, že konečným příjemcem provize 17 haléřů z každé jízdenky, kterou inkasovala společnost Cokeville Assets, má být lobbista Ivo Rittig.
„Jak už jsem řekl, přišel s tím Vladimír Sitta mladší. Z jeho e-mailové komunikace, kterou obsahuje trestní spis, je patrný jeho dojem, že provize pro Cokeville Assets, kterou si dohodl v roce 2007 spolumajitel Neographu Jan Janků s Peterem Kmetěm z Cokeville, není přiměřená.“
Soud za soudem, obviňování, zpochybňování, hledání způsobů a důvodů. Advokát Dopravního podniku Petr Prchal si například stěžoval, že odvolací senát Vrchního soudu v Praze zasedal v nesprávném složení, čímž bylo porušeno právo na zákonného soudce, vycházející z Listiny základních práv a svobod. Právní zástupce Dopravního podniku také namítl, že v rozvrhu práce u odvolacího senátu byla uvedena jména čtyř soudců, ale v případě kauzy městského dopravce rozhodovali jen dva soudci, kteří byli kvůli nemoci doplněni členem jiného senátu.
Státní zástupce Adam Borgula zažaloval tři kontrakty pražského Dopravního podniku. Nejen výrobu jízdenek papírnou Neograph, ale také zajištění prodeje jízdenek firmou Cross Point a elektronických jízdních dokladů firmy Crowsnest. Pozoruhodné je, že v kauze figurovalo hned několik bývalých příslušníků někdejší rozvědky. Jiří Brož z ÚOOZ, Vladimír Sitta starší, držitel ocenění SNB za rozehnání srazu závadové mládeže, a Jan Janků z Neographu, Petr Oumrt z Dopravního podniku či znalec Miloslav Musil, který byl příslušníkem Sboru národní bezpečnosti. Bývalým příslušníkem rozvědky byl i Peter Kmeť, který ovládal karibskou firmu Cokeville Assets, navíc byl propuštěný z vězení, kde si odpykával trest za podíl na tunelování výrobce biopaliv Oleo Chemical.
„O minulosti těchto pánů jsem se dozvěděl až ze spisu, dřív jsem to netušil. Navíc si myslím, že je rozdíl, zda byl někdo rozvědčík, nebo rozháněl na demonstracích takzvaně závadové osoby. Faktem je, že se za to nestyděli. Například pan doktor Kmeť bavil při nahlížení do spisu dozírajícího policejního důstojníka historkami z rezidentury v New Yorku nebo na Kubě, kde působil. Samozřejmě se všichni mohli znát, ale u soudu to popírali. Například Petr Oumrt tvrdil, že Sittu seniora vůbec nezná, a přitom u soudu se prokázalo, že mají trvalé adresy ve stejném domě a vchodě.
Peter Kmeť, který pracoval s lobbistou Ivo Rittigem, se krátce po návštěvě policistů z ÚOOZ dostavil do Dopravního podniku s tím, že ví, kdo by ty nepadělatelné jízdenky mohl dělat. Jak se o tomto riziku padělků dozvěděl, netuším, možná měl kontakty u policie. My jsme samozřejmě jeho návštěvu písemně zdokumentovali, nicméně jsme byli přesvědčeni, že jedná jménem firmy Neograph. Až v roce 2011 jsem se z tisku dozvěděl, že Neograph měl s Kmetěm dohodnutou nějakou provizi a Sitta mladší nabyl pravděpodobně dojmu, že je moc vysoká. To byl asi klíčový motiv té naší pseudokauzy.“
Bylo naplánováno výběrové řízení, které měl na starosti šéf zakázek Petr Oumrt, ale magistrát v listopadu 2007 rozhodl, že se od ledna 2008 změní cena jízdenek, a na realizaci výběrového řízení nebyl čas. Proto se běžným procesním postupem rozhodlo, že se vše urychlí, proběhly znalecké posudky a vše se zadalo napřímo, jak umožňoval zákon.
Informace o padělcích jízdenek nebyly zcela neopodstatněné, neboť se skutečně falešné jízdenky zhruba za 30 tisíc objevily. Ovšem nešlo o padělky, ale originální použité jízdenky, na nichž bylo odborně odstraněno označení ze strojku. Ovšem o padělcích a korupci na Dopravním podniku už se mluvilo, respektive tyto zvěsti šířil Vladimír Sitta mladší, který v té době přišel s nabídkou, že za 40 milionů o tom mluvit přestane. Ivo Štika sice podal trestní oznámení, to ale policie odložila. Dopravní podnik podal návrh, aby Sittovi mladšímu bylo odňato soudní znalectví na ceniny, ale ani tomu nebylo vyhověno, o možnost vykonávat profesi znalce přišel teprve v souvislosti s jeho stíháním za tunelování firmy vlastního otce.
„Ale on začal úplně šílet, začal psát dopisy do médií a tropil scény, že důkazy o lumpárnách v Dopravním podniku uložil na x různých místech. Ministrovi zahraničních věcí Karlu Schwarzenbergovi napsal, že kdyby se mu něco stalo na přechodu, tak ať jsou známi viníci. Pak přišel listopad 2011 a tisková konference Nadačního fondu proti korupci, kde byl Sitta junior představen jako hlavní svědek a všechno tam rozbalil.“
Pro Martina Dvořáka žádal dozorující žalobce Adam Borgula šestiletý nepodmíněný trest, pětiletý zákaz činnosti ve vedení firem a dvoumilionový peněžitý trest. Ivo Rittigovi za údajné praní špinavých peněz navrhoval čtyři roky za mřížemi a čtyřmilionový peněžitý trest. Potrestáni měli být i další obvinění. Šlo to velmi rychle. Ivo Štika byl na policii podat vysvětlení v jiné věci a přímo na místě mu bylo předáno obvinění. Za pár minut už mu volali z Mladé fronty Dnes a zajímalo je, co na to říká. Zpráva se šířila rychlostí blesku. „Oni vás ještě nezavřeli?“ zeptal se ho překvapeně soused, když ho později potkal na ulici.
„Celou noc jsem přemýšlel, co jsem vlastně měl spáchat. Ale nevěděl jsem to. Protože tvrzení Adama Borguly, že jsme účelově označili jízdenku jako ceninu, bylo šílené. Krucinál, vždyť jízdenka je cenina, opakoval jsem si neustále. Začalo řízení, a jak se začaly nabalovat důkazy a odborná stanoviska, postoj dříve nedůvěřivých policistů se měnil. Sami mi mimo protokol několikrát řekli, že to nemá cenu vyšetřovat, protože se nic nestalo.“
Všichni obvinění byli poprvé zproštěni obžaloby za „tunelování“ pražského Dopravního podniku 17. května 2020. Dozorující žalobce Adam Borgula z Vrchního státního zastupitelství v Praze se ale na místě proti osvobozujícímu rozsudku odvolal. Odvolací senát poté nalézací rozsudek zrušil v části, která se týká Neographu. Podle jeho předsedy Luboše Vlasáka bylo rozhodnutí o zproštění předčasné a nařídil městskému soudu doplnit dokazování a zpracovat další znalecký posudek. Podle něj je podstatné, zda k výběrovému řízení na tisk jízdenek došlo v souladu se zákonem a jestli Dopravní podnik předražené jízdenky dostával. Ve zbytku zprošťující verdikt městského soudu Vlasákův senát naopak potvrdil, že k trestné činnosti podle něj nedošlo. Navíc projekt elektronických jízdenek, kterých se část obžaloby týkala, funguje v několika dopravních podnicích v republice dodnes.
Městský soud v listopadu 2020 opětně zprostil viny všechny obžalované, verdikt ale nebyl pravomocný a Adam Borgula se proti němu na místě opět odvolal. Nicméně před vrchním soudem v září 2021 opět neuspěl. Soud konstatoval, že tvrzení státního zástupce není opřeno o relevantní důkazy a smetl i vyjádření jednoho ze dvou klíčových korunních svědků, spolupracujícího obviněného Jaroslava Kubisky. Dnes Jaroslav Kubiska provozuje čerpací stanici v Kamenici nad Lipou a je finančním přispěvatelem politického hnutí Přísaha bývalého šéfa ÚOOZ Róberta Šlachty. Soud označil i tohoto svědka za nedůvěryhodného.
“Jaroslava Kubisku označovala média za Rittigova účetního, ale ve skutečnosti měl na starosti hlavně přípravu platebních příkazů. Jak konstatoval soud, odcizil soubory, ty si upravil a předal policii na flash disku, který se ale ztratil při stěhování. Nikdy neviděl originály listin, u žádných jednání nebyl. Vrchní soud jeho informace označil za kávičkové kecy v kuchyni.“
Právníci David Michal, Karolína Babáková spolu s Petrem Michalem a Janem Valtrem se měli podle obžaloby dopustit zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti v souvislosti s obchodním vztahem Dopravního podniku a společností Neograph. Soud ale konstatoval, že uvedená tvrzení obžaloby nebyla ani v doplněném dokazování po prvotním částečném zrušení rozsudku podložena žádnými upotřebitelnými důkazy. Základním předpokladem, kterým obžaloba odůvodňuje svůj závěr o spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti uvedenými osobami, je skutečnost, že uzavření obchodních vztahů mezi Dopravním podnikem a společností Neograph bylo trestným činem, ale ani to nebylo prokázáno, neboť dokazováním bylo potvrzeno, že poskytnutá plnění ze strany Neographu nebyla předražená a měla reálný podklad ve formě uskutečněných zdanitelných plnění. Stejně tak bylo prokázáno, že provize vyplácená společností Neograph společnosti Cokeville Assets byla oprávněná a nebyla nepřiměřená. Za tohoto stavu tedy není možno hovořit na straně společností Neograph či Cokeville Assets o výnosech z trestné činnosti.
„Policisté, kteří se naším případem zabývali, už od policie odešli, zřejmě nevydrželi spolupráci se státním zástupcem. Když jsem chodil nahlížet do spisu, tak mi jeden z nich natvrdo řekl, že je mu moje nevina jasná, ale že prostě musí, že má příkaz dotáhnout to do konce. Tak hledali, hledali, nic nenašli, ale návrh na podání obžaloby zjevně podat museli. Bylo toho asi 70 stránek slátanin. Právníci nemají rádi slovo lež, ale já ho použiji. Nejvíc mě totiž překvapilo, že státní zástupce může lhát a nic se mu nestane. Když Adam Borgula podal odvolání na vrchní soud, na dvou stranách jsem napočítal dvacet tvrzení, která jsou v naprostém rozporu s provedenými důkazy. To je nejhorší, co jsem kdy poznal.
A ten nepořádek ve spisu! Nad tím se pozastavil i soud. Když bylo první líčení, tak se předseda senátu zahleděl na státního zástupce a pronesl, že spis v takovém nepořádku dlouho neviděl. Ve znaleckém posudku obžaloby jsem objevil počtářskou chybu, kde šlo o třicet milionů, ve spisech také jedna stránka scházela a nikdo nevěděl, jak k tomu došlo. Neustále se hledaly nějaké listiny a důkazy, státní zástupce jednou přinesl 125 kilogramů nějakých dokumentů ze Švýcarska a hodil to soudu na stůl. Když se ho předseda senátu ptal, zda to je žurnalizované a má to nějaký obsah, tak mu řekl, že ne. Takže tímto způsobem, takto naprosto nesystematicky státní zástupci pracují.“
Oba soudy také zpochybnily věrohodnost druhého korunního svědka, Vladimíra Sitty mladšího ze společnosti Neograph.
„Například tvrdil, že zajistil pro Dopravní podnik výrobu hologramů, u soudu potvrdil, že osobně kontroloval jejich výrobu. Problém ale je, že na adrese výrobny, kterou údajně navštívil, v tu dobu fungovala kozí farma bez vody a elektřiny. Nicméně za hologram inkasoval osmdesátiprocentní provizi a my byli léta stíháni za provizi devatenáctiprocentní.“
Vladimír Sitta mladší vypovídal před soudem dvakrát. Došlo i na okolnosti kolem předání společnosti Neograph novému majiteli, kde mělo dojít i k násilí, nicméně důkazy to vyvrátily. Byl obviněn z držení dětské pornografie, ale po zásahu Vrchního státního zastupitelství bylo stíhání zastaveno.
Případ Vladimíra Sitty je zkrátka z jiného těsta. Je to chráněnec Andreje Babiše, nad nímž zase drží ochrannou ruku vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Má vystupovat jako svědek v případu údajného tunelování Dopravního podniku, další z vlajkových lodí pražského Vrchního státního zastupitelství. Poté, co se mu sesypala jako domeček z karet zpolitizovaná kauza Oleo Chemical i Halův případ (šlo o údajnou korupci při pronájmu dálničních odpočívadel, v němž byl jedním z podezřelých i někdejší výkonný ředitel ŘSD Michal Hala), zůstává neméně pofiderní případ Dopravního podniku jediným, na němž si ještě může Lenka Bradáčová honit zásluhy.
Proto by odsouzení Sitty za držení dětské pornografie znedůvěryhodnilo již tak chabou konstrukci jejího chráněnce Adama Borguly, který oba případy dozoruje. Po takovém fiasku by nepochybně zesílilo oprávněné volání po jejím odchodu. Prostě účel světí prostředky.
Výslech Vladimíra Sitty byl zaměřen zejména na cenotvorbu jízdenky a období vyjednávání před uzavřením kontraktů s Dopravním podnikem a Státní tiskárnou cenin. Během jednání bylo vyvráceno, že Vladimír Sitta jako obchodní ředitel Neographu o kontraktu nic nevěděl, že ani netušil, proč byla cena jedné jízdenky stanovena na 37 haléřů. Z mailů a dalších důkazů jasně vyplynulo, že byl o všem informován, a tak pražský městský soud konstatoval:
„Je s podivem, že svědek neinformoval DPP a příslušné orgány Policie ČR již v dubnu 2008 a učinil tak až tři roky po zahájení dodávek… Z výpovědí Ing. Sitty a JUDr. Sitty je evidentní, že oba svědci se snaží distancovat od předkontraktačního a kontraktačního procesu v zakázce na dodávku jízdenek včetně svého podílu na technologii a cenotvorbě. Z exaktních důkazů, kterými jsou zejména zajištěné e-maily Ing. Sitty z období roku 2007 a 2008, však plyne, že role obou svědků byla významná, v případě Ing. Sitty až dominující, o čemž kromě uvedené e-mailové komunikace svědčí i to, že byl uveden jako kontaktní osoba nejen v rámcové smlouvě o dílo mezi Neograph a DPP, ale rovněž ve zprostředkovatelské/provizní smlouvě mezi Neograph a Cokeville Assets.“
I když Ivo Štika občas padal do hlubin beznaděje, stále věřil, že soud vezme v potaz deset soudně-znaleckých posudků, stanovisek, mimo jiné i Ministerstva financí, a postaví je proti všem konstrukcím, které prezentoval pan doktor Adam Borgula nebo magistr Václav Láska, jehož kvality zpochybnila dokonce advokátní komora. Na čí stranu se soud přiklonil, je zjevné ze zdůvodnění pravomocného rozsudku, ve kterém předseda odvolacího senátu vrchního soudu mimo jiné uvedl, že se objevilo vysoké množství padělků a bylo v souladu s povinnostmi řádného hospodáře na to reagovat, neboť padělky byly kvalitní a Dopravnímu podniku hrozila škoda. Takže pořízení nových jízdenek bylo plně v jeho kompetenci.
Soud se nakonec vypořádal jak s obžalobou, tak i se svědectvím bývalého majitele papírny Neograph JUDr. Vladimíra Sitty staršího. Jeho výpověď označil za nevěrohodnou, navíc konstatoval, že oba Sittové hráli a dosud hrají svoji vlastní hru a poměr k věci i k některým obžalovaným je deformován jejich vlastními zájmy.
Navzdory tomu, že Vladimír Sitta junior kauzu údajné korupce a praní peněz v pražském Dopravním podniku otevřel, že byl mnohokrát usvědčen ze lží, že se pokusil o vydírání, stát ho nakonec štědře odškodnil. Nejdříve mu vyplatil 70 tisíc korun, poté dalších 609 tisíc, které požadoval za to, že kvůli svému nezákonnému trestnímu stíhání nemohl vykonávat znaleckou činnost. V žalobě sice žádal zhruba 1,3 milionu korun, nakonec souhlasil s nižší částkou, neboť podle Obvodního soudu pro Prahu 2 finanční ztrátu dokládal pouze záznamy ve znaleckém deníku, nikoliv daňovými doklady.
Částečná náhrada nákladů spojených s obviněním byla vyplacena i Martinu Dvořákovi. Odškodnění žádal i Ivo Štika a dostal za každý den stíhání 78 korun! Ale i kdyby dostal miliony, deset let života mu nikdo nevrátí.
„Stát s vámi zachází jako s onucí a jako onuce se dočkáte i odpovídajícího odškodného. A stejně se chovají i novináři z takzvaných nezávislých médií. Zatímco o našem stíhání vyšlo 11 995 článků, o zproštění obvinění se zmínila v krátkém sdělení jenom Česká tisková kancelář. Jinak nikdo, a tak se na sociálních sítích, když si tam někdo zadá moje jméno, objeví jen to, co mě a ostatní obviněné poškozovalo. Lháři a škůdci chodí dál se vztyčenou hlavou a my chodíme světem s cejchem, který si nezasloužíme. Myslel jsem si, že jsem odolný, ale moje podvědomí to vidělo jinak. Objevily se trvalé závažné zdravotní problémy, trpěla i manželka a moje děti. Jsem ve věku, kdy mám ještě dost sil a hodně zkušeností, ale nikdo mě nezaměstná. V lepším případě řeknou, že našli kandidáta, který lépe odpovídá jejich firemnímu profilu, ale většinou se ani neozvou.“